U hasičů v New Yorku to sedlo jak čepice na hlavu

V textu jedné písničky Franka Sinatry se zpívá, že New York je město, které nikdy nespí. Při mém tamním pobytu se mi to potvrdilo a navíc jsem zjistil, že si do toho svého bdění taky často pořádně zahouká různými sirénami, včetně těch hasičských. A právě hasiči byli jedním z hlavních cílů mé tamní mise.

Do „Velkého Jablka“, jak se této obrovské džungli mrakodrapů na východním pobřeží USA také přezdívá, jsem dorazil jednoho středečního odpoledne. Mé setkání s dobrovolnými hasiči z departmentu Broad Channel ve čtvrti Queens se konalo až v pátek, takže bylo relativně dost času, abych se mohl s očima na šťopkách pomalu  začít prokousávat pestrobarevnou dužinou newyorských ulic. A tu máš čerte hadici! Hned  jsem potkal hasiče! Na Madison Avenue u přechodu se totiž do mýho zvědavě vystrčeného frňáku málem strefilo houkající a blikající „hasičský fáro“. Jen tak tak jsem uskočil! V tu chvíli mi bylo jasné, že jako vyslanec Alarm Revue jsem na správném místě. Ale čas jakoby v ocelobetonových kaňonech hektického New Yorku běžel nějak rychleji.

Přišlo páteční ráno a nastala chvíle vyrazit na reportáž. Metrem expresní linky „A“ z Columbus Circle na Manhattanu to do stanice Broad Channel v Queensu trvalo zhruba hodinu. Ulice Noel Road, kde se nacházela základna místních dobrovolníků, byla od této stanice metra vzdálena co by hasičskou helmou dohodil. Já tam došel pěšky po několika minutách. Dům s velkou hvězdnatou vlajkou a červeným štítem, na kterém se skvěl bílý nápis „BROAD CHANNEL FIRE DEPT. AMB RESCUE“, se nedal přehlédnout. Bylo patnáct minut před desátou dopolední. Setkání bylo domluveno na desátou. Přivítal mě člen jednotky pan Tim Broaden, zástupce velitele pan Ed Wimarth III. spolu s ostatními dorazili vzápětí.

Vstupní místnost starší části budovy by se s trochou nadsázky dala přirovnat k chodbě v zámku, jehož pánem je nějaký hasičský nadšenec. Stěny plné obrazů s hasičskou tématikou, poháry, sekery, zdobené helmy. To vše bylo pokryto jakousi posvátnou patinou. Nahoru do patra vedlo dřevěné schodiště k odpočinkové místnosti a klubovně, kterou jsem si prohlédl později. Ale to jsme již vešli vraty vlevo do novějšího prostoru hasičárny, kde se nacházel dispečink, pohotovostní šatny s výstrojí a autopark. Na můj dotaz ohledně stáří celé budovy mi pan Wilmarth vysvětlil, že byla postavena v roce 1908 přímo pro hasičské účely a postupně napříč desetiletími adaptována do své dnešní podoby. Jedním dechem však dodal, že v nedaleké ulici, která je zároveň i na strategicky lépe situovaném místě, se prý staví nová moderní základna.  Do té se již příští rok přesune veškerá technika i celé operačně zásahové vybavení. Budova, ve které se nyní nacházíme, bude dál sloužit jako reprezentační a konzultační centrum.

Historie hasičů na Broad Channel sahá k počátku minulého století. Psal se rok 1905, když byla v oblasti Broad Channel zformována dobrovolná hasičská stráž, jejímž úkolem bylo pomáhat při požárech a minimalizovat škody na majetku. V roce 1907 se stráž rozrostla a byla oficiálně stanovena dobrovolnou hasičskou organizací s názvem „Broad Channel Volunteer Fire Association“,  jejímž velitelem byl pan Edward H. Schleuter. Rok nato byla uvedena do provozu hasičská budova v Noel Road. Dnes jejich následovníci pomáhají svým spoluobčanům pod názvem „Broad Channel Volunteer Fire Department“, jehož zkratku BCVFD používají častěji. Dobrovolníci z Broad Channel zasahují skoro každý den. Když se to semele, tak dokonce i několikrát denně. Například den před mojí návštěvou museli spolu s policií vylomit bytelné dveře bytu, ve kterém čtrnáctiletý hoch využil nepřítomnosti rodičů, zfetoval se a udělal si z nábytku táborák .Týž den večer, zrovna když houstla doprava, začala na mostě Cross Bay Bridge, který je důležitou spojnicí v jižním Queensu, hořet světelná signalizace. Hasiči z Broad Channel opět zasáhli. Jako spidermani vylezli nahoru na stožár, problém vyřešili a zabránili tak dopravnímu kolapsu.

Na můj dotaz, jaký byl v poslední době jejich největší zásah, odpověděli, že zrovna před dvěma měsíci. Bylo to po srážce dvou sportovních letadel, jejichž trosky dopadly do neobydlené oblasti rozlehlého komplexu skladišť. Plameny se z míst dopadu hořících trosek začaly šířit všemi směry. Hrozilo nebezpečí výbuchů nebezpečných hořlavin a následného požáru obrovských rozměrů. Na pomoc je zavolali ze sousedního departmentu „Rockaway“, kde pak společně s dobrovolníky z dalších čtyř distriktů Queensu a s profesionály z FDNY bojovali proti ohnivým vetřelcům, kteří zákeřně útočili ze všech stran. Hasiči před nimi bránili doslova každý metr a spojenými silami je nakonec udolali.

V New Yorku je běžnou praxí, že dobrovolní hasiči okolních distriktů zasahují společně. Jsou proto stále on-line propojeni komunikační technikou a v neustálém kontaktu. Dobrovolníci z Broad Channel také úzce spolupracují s profíky z FDNY, kteří je velmi často volají k asistenci. Společně s nimi zasahují při požárech, autonehodách či chemických haváriích. Musí být stejně rychle jako oni tam, kde je v největší newyorské čtvrti Queens  hasičů zrovna potřeba. Mají kolem čtyř stovek zásahů ročně a jejich počet se prý každoročně zvyšuje. To potvrdil i otec pana Wilmartha, bývalý hasič i velitel pan Ed Wilmarth starší, který na reportáž také dorazil. Zeptal se mě hned, jestli jsem hasič a zda jsem přivezl z Evropy „godačky“ Na první otázku jsem s politováním musel odpovědět záporně. Tu druhou otázku jsem si nechal třikrát zopakovat, ale stejně jsem věděl pořád „kulový“. Takže nakonec má odpověď zněla, že „godačky“ nemám. Pan Wilmarth starší se začal velmi smát a evidentně se bavil. Dodnes občas přemýšlím, co ono zkomolené, zřejmě ruské slovo „godačky“ znamená. Nevíte to náhodou někdo? Když tak mi napište do redakce. Pan Wirmarth starší se velmi zajímal o život českých dobrovolných hasičů. Slíbil jsem mu zaslat anglický překlad příštího čísla Alarm Revue. Po celou dobu mého vyzvídání mi ochotně se svým synem vše ukazoval a vysvětloval. Dozvěděl jsem se, že jejich rodina žije a zároveň i hasí v Broad Channel již od roku 1799, tedy dlouho před vznikem zdejší první dobrovolné hasičské organizace.

BCVFD má celkem 48 hasičů, 8 hasičských adeptů ve věku do 22 let a 6 žen - hasiček. Dvě z nich se aktivně účastní zásahových akcí i výcviku, ostatní jsou dispečerkami nebo členkami posádek dvou pohotovostních zdravotnických ambulancí, které má sbor ve svém autoparku. Zaujalo mě, že tyto ambulance byly plně vybaveny přístroji první pomoci. Jak jsem se dozvěděl, jejich posádky z vybraných členů deparmentu jsou vyškoleny a oprávněny vykonávat základní lékařské zásahy. BCVFD má tři velitele: pana Ed Wilmartha, pana Stephena Whitakera a pana Daniela Mc Intyre, který je zároven hlavním velitelem. Každý z nich velí jedné ze tří zásahových jednotek v počtu deseti mužů. Tyto jednotky se střídají na směny v držení pohotovosti. Dispečer, který je neustále v budově hasičárny, příjímá hlášení a svolává je do akce pomocí hromadného zasílání SMS. Zároveň zapne na střeše hasičárny červený maják. Je také speciálním softwarem v počítači informován, jaké vybavení a kolik aut bude potřeba k danému zásahu. Také ihned kontaktuje sousední departmenty a FDNY a v případě nutnosti je požádá o pomoc. Službu konající dispečer pan William Rivera mi předvedl kontrolu spojení s okolními departmenty dobrovolníků, včetně hlášení do centrály FDNY.

Samozřejmě, že
i hasiči z Broad Chanel si vychovávají své následovníky. Mladým hasičům do 18 let tu říkají Junior Firefighters, zkráceně JF. Soutěže jako u nás pro ně ale nepořádají. JF však procházejí takzvaným „drillem“, což je tvrdý výcvik dvakrát týdně odehrávající se na k tomu uzpůsobených pozemcích poblíž nové hasičárny. Dvakrát do měsíce pak mají zkoušky fyzičky a znalostí. Jestliže vydrží náročný „drill“, tak se po dosažení 18ti let stávají JF takzvanými „Probies“, což je newyorský výraz pro adepty na hasiče ve věku od 18 do 22 let. Jejich „drill“ pokračuje dál, ještě přitvrdí a jsou již nasazováni i do akcí. Jakmile „Probies“ překročí hranici 22ti let, jsou z nich právoplatní dobrovolní hasiči.

Po chvíli přišla řeč i na ono nešťastné 11. září 2001. Dobrovolníci z Broad Channel se stejně jako hasiči z celého New Yorku podíleli na záchranných akcích. Byli nasazeni všichni členové a ambulance. Nedá se prý slovy popsat, co tam prožívali. Pan Wilmarth to vyjádřil asi takto: „Prach, prach všude prach, zkáza. Slzy a pocit vzteku i beznaděje při objevování dalších a dalších obětí pod troskami. Spousta krve v ambulanci.“ Dál už jsem se raději neptal. Druhý den při návštěvě památníku Ground Zero Memorial a pohledu na obrovské ponuré jámy, do nichž z okolních šedých stěn nepřetržitě proudila voda, se mi jeho slova vybavila. Toho 11. září 2001 tam zahynulo také 343 hasičů. Čest jejich památce.
 
Čas pokročil blíže k poledni a uzrál k prohlídce autoparku čítajícího celkem 7 vozidel. Přítomní členové departmentu je všechna ochotně vyvezli ven z garáže na ulici, abych si je mohl prohlédnout v celé jejich kráse na denním světle a vyfotit. Byl to teda pořádný hukot! Při vyjíždění ven pozdrželi dokonce na malou chvilku v Noel Road dopravu. Auta zaparkovali ke krajnicím a já koukal a fotil. Dvě dlouhatánská zásahová „fára“. Obě naleštěná a s vybavením, že jsem zíral jako Soptík z nudlí. Vše potřebné k jakémukoliv zásahu měla zvenku připevněné na sobě nebo ve svých útrobách, včetně obrovských nůžek, které se prý používají při vyroštování z vlaků a letadel. Různé sekery, žebříky, ukazatele, čerpadla, hadice a náhubky k hydrantům, prostě komplet hasičské mašiny do boje se všemi živly. První vozidlo HAHN Engine 209 žluté barvy mělo odklopitelnou kabinu a bylo vyrobeno firmou speciálně na zakázku. V USA jsou prý tato vozidla pouze tři, takže rarita. Druhé bylo červený MAXIM Marauder Series Eng 205, do jehož kabiny se vejde deset hasičů. Za jeho volant jsem také později usedl a kochal se. Dále již zmíněné dvě ambulance FORD. Při pohledu dovnitř jsem zkrátka viděl plně vybavené sanitky. Další dva kousky z autoparku byla velitelská auta. Jeden „teréňák“ DODGE Durango Car 202, vybavený termokamerou a druhý “osobák“ FORD Crown Victoria Car. A nakonec starší zásahový hasičský vůz 1500 GPM 2-Stage pumper, který slouží k výcvikovým účelům. Nesmím také opomenout zmínit člun MERCURY pro záchrannou činnost a pomoc při záplavách.

Po opětném zaparkování vozidel do garáže jsme se odebrali do starší části budovy, kde byla klubovna. Tam přišla řeč na dotace a financování. Jo, money, money! Ty sakramentsky hejbou tímhle světem! Kdo říká že ne, tak je bud miliardář, nebo mimozemšťan z višně spadlý. Konkrétně v New Yorku to chodí tak, že hasičské dobrovolníky nefinancuje radnice distriktu nebo obecní úřad kde působí. Od státu také žádné příspěvky nedostanou. Občané daného obvodu si prostě své dobrovolné hasiče financují sami zasíláním „donations“, to jest darů přímo na jejich konto. Někteří tak činí pravidelnými platbami. Jiní posílají své příspěvky nepravidelně, avšak mnohdy ve větších částkách. Občané berou tyto dotace hasičům stejně jako placení pojistného. Je to v jejich zájmu. A navíc jsou to přece jejich hasiči. A ti zde mají setsakramentsky vysokou prestiž! Obyvatelé každého distriktu vědí, že když půjde do tuhého, tak v nich mají oporu
a pomoc. Pokud je nebudou financovat, tak hasiči v jejich blízkosti zkrátka nebudou. Pak se může ale taky stát, že přijdou v jednu chvíli o všechno. Takhle to tady lidi prostě berou a nedají na své hasiče dopustit. Netroufám si odhadovat, jestli by to takto fungovalo i u nás. Třeba časem ano. Vše je v přístupu lidí, jejich soudržnosti a mentalitě. Ale to je již na jiné téma.

V klubovně byla police plná vyrovnaných helem se znaky různých hasičských departmentů, a to nejen z New Yorku, ale i jiných měst a míst. Na můj dotaz mi pan Wilmarth vysvětlil, že jejich department se účastní soutěže dobrovolných hasičů z celých Spojených států, která spočívá v tom, kdo nasbírá nejvíce helem dobrovolníků odjinud. A tak si je při svých setkáních s ostatními vyměnují.

Hasičští dobrovolníci v New Yorku pořádají stejně jako dobrovolníci v Čechách   různé akce, od maškarních plesů, sportovních klání až po propagační a vzdělávací programy. Již při mé návštěvě se v prostoru hasičárny připravovaly masky na nadcházející Hallowenskou párty, kterou organizují právě členové BCVFD.

Na závěr reportáže, jak se při mých návštěvách u dobrovolných hasičů již stalo skoro zvykem, jsem si ještě vyzkoušel jejich zásahový „mundůr“ i s helmou. Při rozloučení mi tito skvělí hasičští chlapi ještě dali sebou na památku tričko a čepici se znakem jejich departmentu. Čepice putovala ihned na hlavu. A přesně jako moje návštěva v Broad Channel mi sedla jako ulitá!                    

Eda Veselej