Alarm revue 1 - SDH Hevlín

Poprvé na začátku

Již v době, kdy člověk poznal oheň, poznal také způsob, jak jej uhasit. Příroda sama mu to ukázala. S rozvojem obcí a měst byly samozřejmě, díky používaným stavebním materiálům, následky požárů zhoubnější, a obyvatelé se začali sdružovat do různých spolků, aby jim mohli lépe čelit.

Dobrovolní hasiči v Hevlíně působili zhruba od poloviny 19. století, kdy obec zakoupila pojízdnou dřevěnou stříkačku, avšak tito nebyli nijak organizovaní. Až v roce 1893 byla zásluhou p. Dominika Kuglera založena organizace „Dobrovolní hasiči“. V roce 1930 byla zbourána provizorní požární zbrojnice - původně část obilné sýpky - a postavena nová. Ta slouží dodnes. Po skončení II. světové války byla většina původních obyvatel odsunuta a do Hevlína se přistěhovali noví obyvatelé, hlavně z Moravy a Slovenska. Už v létě 1945 byl založen dobrovolný hasičský sbor. Prvním starostou byl Václav Havel, velitelem Olin Chovanec. Starostou současným je Jiří Haranza, velitelem Vladimír Bukovjan, jeho zástupcem Jan Němcovský, a ti spolu se svými kolegy pokračují v díle svých předchůdců – v práci i v pořádání společenských akcí a udržování lidových zvyků. A je na co navazovat, příští rok oslaví 120 let od založení Sboru dobrovolných hasičů v Hevlíně.

Shodou několika různých náhod se přihodilo, že já, muzikant a občasný pisálek, jsem byl povolán, abych veřejnosti líčil radosti i strasti našeho dobrovolného hasičstva, lidí, jejichž práci jsem doposud jenom z povzdálí s úctou pozoroval. Abych se v těchto mně nepříliš známých vodách hned zkraje neutopil, pan šéfredaktor se uvolil být mi nápomocen a tak se stalo, že jsme jednoho zmrzlého pátečního odpoledne zabušili na vrata hevlínské „hasičky“. Budova je to pěkná, opravená, jedna z největších na okrese, a místním dobrovolným hasičům slouží již od roku 1930. Za vraty nás uvítala naleštěná vozidla – Avia, cisterna Steyr a postarší mikrobus, a několik méně naleštěných chlapíků. Pochopitelně - neušpiní se jenom ten, kdo nic nedělá. Uvařili nám pořádné kafe a pan Bukovjan nás uvedl do obrazu tím, že on je velitel, náčelníka že mají Apači. Vzápětí také vymyslel název pro toto naše povídání. Hevlín je totiž nevelká obec v nejjižnějším cípu Moravy, co by kamenem dohodil od hranic s Rakouskem, zhruba na půl cesty mezi Znojmem a Mikulovem. Tudíž byl vždycky na konci okrsku, jednoho nebo druhého. A teď budou konečně taky jednou na začátku, alespoň na začátku nové éry tohoto listu.

A pak už se povídalo. Třeba o tom, že různé chystané či už probíhající vládní škrty ve financích se jich, na rozdíl od profesionálních hasičů, nějak výrazně nedotknou. Zásahovou jednotku dobrovolných hasičů ze zákona zřizuje obec, a ta má rozpočet, jaký má. Peníze navíc se řeší svépomocí, asi jako všude jinde. Velitel si pochvaluje, že u nich jsou členové uvědomělí a pracovití. I ti mladí. A ti nejmladší se to musí taky naučit, protože to stejně jednou všechno převezmou.

Ovšem pouhá pracovitost je úspěchu jenom část, neméně důležité jsou nápady. A tak si hevlínští postavili vedle „hasičky“ kontejner, kam se sváží kovový odpad. Když je kontejner plný, firma ho odveze a pošle peníze. Sbor si trochu přilepší a obci zase uleví. Anebo: hasiči vždycky byli, jsou a budou také důležitými hybateli společenského života v obci (to už je taková tradice, jak pravil pan Bukovjan: „je tam hromada lidí, a kde je hromada lidí, tam se dá něco vytvořit.“). A v Hevlíně na to šli z gruntu. Od obce obdrželi starou vybydlenou maringotku, nějakou dobu svařovali, šroubovali, lepili a natírali, a po kompletní renovaci ji vybavili lednicemi, pípou, sporákem, zkrátka vším potřebným. Takový pojízdný bufítek, jak říkali, stačí přitáhnout, napojit na vodu a elektřinu, a už se to točí. A teď už se bez nich neobejde žádná obecní akce...

Sbor tady ale není kvůli zajišťování společenských událostí, to je jen součást vzájemné výpomoci a drobné přilepšení do rozpočtu. Těžiště je pochopitelně jinde. Počet členů v zásahové jednotce se odvíjí od počtu obyvatel, takže v Hevlíně jich mají čtrnáct. Samozřejmě, jelikož jsou to hasiči dobrovolní, ne vždy při poplachu vyjedou všichni. Ale vždycky se snaží vyjet do deseti minut, i když jejich předepsaný výjezdový čas je dvojnásobný. Už to mají taky jednodušší než dřív. Díky rakouským kolegům a místním sponzorům sehnali postarší cisternu Steyr, vyspravili, vybavili, a teď už při výjezdu vezou rovnou i vodu.

V Hevlíně a okolí ale prý moc nehoří, žádného podpalovače tam naštěstí nemají. Za loňský rok měli sedm zásahů. Většinou chytnou nějaké travní porosty, a jednou hořel stoh, shodou okolností 11. září. Poslední včasný zásah byl na Silvestra, o půl šesté chytla na náměstí stodola. Nějaké děti nezvedené asi hodily dovnitř petardu. Ale nejlepší požáry prý jsou ty nahlášené dopředu, aspoň tři dny, aby se člověk nachystal...

V posledních deseti letech se hevlínští víc než s ohněm potýkali s vodou. Začalo to roku 2002, to přišly první povodně, a potom prakticky každé dva roky. Poprvé byla dokonce obec evakuována, zůstali jenom hasiči a policie. Jenže než voda do obce dotekla, lidé začali být zvědaví. Vrátili se a zjistili, že se to dá zachránit. A už se začalo valit auto za autem plné písku, všichni začali pytlovat a dělat hráze, až nakonec do dědiny tu vodu nepustili. Kdo přijel tak pomáhal. Přijeli hasiči ze Šanova, s Avií rozváželi pytle. Tatra s pískem byla za osm minut napytlována. Náměstí vypadalo jako jedno velké mraveniště. Kdo mohl, tak pomohl, a taky se to vyplatilo, zatopené byly jenom dva nebo tři domy.

V roce 2004 už se vědělo, odkud voda přijde, a tak už byli všichni připraveni. Když ze Znojma hlásili, že už se hrne voda, zavolali hasiči techniku a podél Hevlína se dělala hráz. Z pole hrnuli val, takže za nějakých čtyřiadvacet hodin udělali skoro čtyři kilometry hrází. A pomohlo to... Roku 2006 bylo nejvíc vody, to museli hevlínští dokonce prokopnout silnici ve směru do Rakouska, protože jinak by to přeteklo přes ty valy a už by to teklo do obce. Ale při povodních v roce 2010 už se jenom dívali, protože valy zůstaly a vody bylo přece jenom míň...

Ovšem, i když není ani oheň ani velká voda, nikdo z hevlínských hasičů nezahálí. Na „hasičce“ je ještě spousta co dodělávat, technika se musí udržovat, a v obci stále někdo potřebuje nějakou technickou pomoc – většinou pokácet nějaký strom a podobně. Též jsme s kolegou pozorovali, jak v mrazivém sobotním dopoledni mladý hasič jako opice šplhal po žebříku a motorovou pilou postupně ze suchého stromu ukrajoval tak, aby kus nespadl někam, kam nemá, a nezpůsobil tím víc škody než užitku. Já osobně bych na ten žebřík nevylezl ani v létě a bez pily...

Celý hevlínský sbor čítá v současné době pětadvacet členů, ale to se údajně pořád trochu mění - někteří odcházejí do důchodu a místo nich přicházejí mladí. Což jsou zpravidla potomci těch starších – i tady se to dědí z generace na generaci. Otec pana Bukovjana byl taky velitel... A pak je tu „omladina“. Zrovna nedávno dělal vedoucí mládeže Tomáš Pichanič nábor ve škole, takže několik druháků, třeťáků sehnal, ale není to tak jednoduché – to přijde třeba pětatřicet dětí, a dokud se hrají hry a jezdí se autem, tak je to baví. Ale když dojde k tomu, že musí poslouchat a něco se učit, tak jich zůstane třeba sedm. Například v sousedním Rakousku je to jinak, tam se dostat k hasičům je velká čest a každý si toho považuje...

Když už jsme u toho Rakouska, to je od Hevlína, jak jsem výše zmínil, co by kamenem dohodil a zbytek doběhl. Nějaké bratru dva kilometry jižně leží rakouské městečko Laa an der Thaya („Láva“, podle místních), tudíž mezi hasičstvem obou, dnes naštěstí už spřátelených zemí panuje čilý společenský ruch. Oba sbory se navzájem pravidelně navštěvují, vždycky první pátek v měsíci, jednou na jedné straně, podruhé na druhé. Rakouští hasiči se učí česky, hevlínští se zdokonalují v němčině, a samozřejmě se taky někdy zabrousí do hospůdky, protože „sedět v jedné místnosti, tam už je to takové okoukané,“ říká pan Bukovjan. Bohužel, skutečná spolupráce obou sborů není tak jednoduchá. Na rozdíl od záchranářů nebo policie hasiči doposud žádnou smlouvu o mezinárodní spolupráci nemají, takže když chtěli v Hevlíně udělat společné cvičení, museli podat žádost do Brna, z Brna to šlo do Prahy, a z Prahy to vrátili, že to prostě nejde. Tak se to udělalo aspoň jako ukázkové cvičení - „lávští“ přijeli a udělali ukázku, jak vystříhávají osoby z auta a tak... No, povídali nám toho pánové ještě spousty, žel už v hospůdce, mimo mikrofon. A paměť lidská, nebo aspoň ta moje, nebývá příliš dlouhá. Zvláště pak po tak dobrém pivu...

PAN BUKOVJAN NEJEN O ŽENÁCH VE SBORU

„Ženské, s ženskýma je to problém, máme dvě, moje máti a dcera, takže to je taky takové ošemetné. Byly tady mladé holky, ale to už se povdávalo, už to má děcka, tak se to rozprchlo... Chtěli bysme zapojit naše manželky, protože ona ta ženská ruka a mysl do toho sboru patří. No, dáme jim přihlášku, přihlásíme je, prostě, ať nám pomáhají. Stejnak nám pomáhají když je nějaká akce, protože sami chlapi, víte, chlapi jsou takoví, že mají vždycky hodně práce... Třeba obec pořádá nějaké ty cykloakce, tak většinou tam zajišťujeme občerstvení, už je to takovým pravidlem, že nevolají nikoho, jenom nás. Potom takové ty zábavy a plesy, pro děcka čarodějnice, pak Den dětí, tam je tradice jízda požárním vozem, to je jedna z oblíbených atrakcí. Samozřejmě, na těch akcích vždycky chtějí udělat ukázku hašení a tak, tak se předvede nová technika nebo nový způsob... Ničeho se nebojíme a vždycky do toho jdeme, protože, no, je to pro lidi. A pro ty lidi my jsme tady...“

Zpracoval Petr „Bubák“ Bublák
foto: archiv SDH Hevlín

Chcete o hevlínských hasičích vědět víc? Navštivte jejich webové stránky: www.hasicihevlin.estranky.cz