Alarm revue 5 - SDH Kaznějov

Spartakiáda byla už dávno...

Půjde-li to takhle dál, stane se ze mě zanedlouho expert přes hasiče na plzeňsku. Minule jsem byl na návštěvě od Plzně na jih, tentokrát pro změnu od Plzně na sever. Však na jiném místě tohoto čísla se dočtete, proč jsem putoval právě tam. A co s tím má společného Spartakiáda? To vám prozradím později...

Je docela štěstí, že píšu o hasičích. Kdyby mě na nádraží očekával třeba člen klubu turistů, těžko bychom se potkali. Čekající hasič je nepřehlédnutelný. Tak tomu bylo i v sobotu 22. září v Plzni. Pan Robert Bohuslav mě naložil do hasičské Felicie a jeli jsme do Kaznějova.

Město Kaznějov, ležící necelých 20 kilometrů od Plzně, je městem velmi mladým – do tohoto stavu bylo povýšeno rozhodnutím Poslanecké sněmovny ČR k 1. 11. 1997. Ovšem jeho historie je podstatně delší. Roku 1145 byl v nedalekých Plasích založen cisterciácký klášter a nedlouho poté vybudovali mniši na místě původní malé osady hospodářský dvůr. Ten byl ve 14. století zrušen a na jeho místě vznikla ves, dnešní město Kaznějov. Ten za svůj rozvoj vděčil hlavně chemickému průmyslu – v místní Lachemě se vyráběl například druhdy oblíbený osvěžující chemický nápoj v prášku Vitacit. Dnes továrna chátrá, což je ale určitá výhoda pro místní hasiče, kteří tam čas od času můžou udělat pořádné cvičení – málokdo má šanci založit si někde v budově skutečný požár a pak ho hasit. V Kaznějově tak mají možnost cvičení v naprosto reálných podmínkách...

Kaznějovský Sbor dobrovolných hasičů byl založen 1. 11. 1894 a „otcem zakladatelem“ byl pan řídící učitel Friček. Mimochodem, činnost sboru od té doby nebyla nikdy přerušena, kaznějovští hasiči byli činní i během obou světových válek. Z toho památného dne se dochovala zakládající listina členů i kniha se záznamy veškeré následující činnosti sboru. Ta je, hlavně díky kronikáři sboru Ladislavu Bulínovi, zrestaurovaná a nově svázaná, aby mohla vyprávět o historii dalším a dalším generacím kaznějovských hasičů. Stejně jako dvě helmy trůnící ve vitríně na čestném místě, které nově vzniklému sboru do začátku věnoval
tehdejší majitel místního chemického závodu, budoucí Lachemy, Johan David Stark. Ten také zapůjčil koňskou ruční stříkačku.

Roku 1901 zakoupila obec stříkačku vlastní. Od těch dob Kaznějovem projelo, či projíždí, 17 hasičských aut – počítáno ovšem i se sborem dnes už bývalé chemičky. Od již zmíněné koňské stříkačky přes předválečného Waltera, Steyra, několik typů „Eren“ nebo Trambus až po nejčerstvější přírůstek, 22. září slavnostně předanou Tatru Terrno. Dnes má SDH Kaznějov k dispozici kromě zmíněné novinky ještě cisternu Tatra 148 do těžšího terénu, velitelskou Škodu Felicii a speciální technický automobil Avia – vozidlo, které si kaznějovští nechali vyrobit „na míru“. Má prodlouženou kabinu, čímž pojme více lidí, a nástavba je řešena jako kontejner. V případě potřeby tak stroj poslouží i v rámci výpomoci městu k odvozu lecčeho, nebo se na něj usadí kontejner modrý, sloužící jako mobilní stánek s občerstvením. A pro takové případy mají kaznějovští ještě dvě vojenské polní kuchyně!

SDH Kaznějov patří pod okrsek Plasy a ten je součástí okresního sdružení Plzeň sever. V současnosti čítá 90 lidí, od nejmenších až po ty nejstarší, což je v tomto případě zasloužilý hasič pan Jiří Müller. Výjezdová jednotka pod velením Martina Lesche má 23 mužů, celkem aktivních je pak, jak už to tak většinou bývá, zhruba polovina členů. Žen je zhruba 12, podle toho jak která zrovna může, ale sestavit sedmičlenné soutěžní družstvo nikdy problém není. Co se hasičat týká, jsou na tom v Kaznějově dobře. První oddíl mladých hasičů tam vznikl už v roce 1952 a zaměřoval se na základní nácviky s hasičským nářadím, rozvíjení všestrannosti i zdravotní přípravy. V šedesátých letech se družstvo dostalo až na mistrovství republiky v hasičské soutěži. Na jejich úspěchy pak, hlavně díky panům Josefu Šustovi a Antonínu Kindlovi, navázala v osmdesátých letech další generace mladých hasičů, která dnes působí ve výjezdové jednotce. V roce 2008 se podařilo oddíl mladých hasičů znovu obnovit a dnes ho tvoří tři družstva – dvě družstva mladších a jedno starších.

O následovníky tak v Kaznějově nouzi nemají. Horší je to ale s místem, kde by se ti následovníci mohli vyběhat. Hasičárna stojí na návsi a nějaký rozlehlejší prostor okolo tudíž chybí. Hasičatům tak nezbývá než cvičit na travnaté cestě v parku naproti budovy. Pravda, u nedaleké požární nádrže je kus obecního pozemku, ale město právě prochází rozsáhlou rekonstrukcí ulic a náměstí a dotyčný prostor tak slouží jako skládka materiálu. Ale snad prý bude líp. Omladina se holt zatím musí spokojit s tím, co je a na větší nácviky na soutěže jezdit „k sousedům“... Koneckonců, budova hasičárny by taky potřebovala svoje. Byla
zbudována roku 1962 (dříve hasičům sloužila „kůlna“, stojící v místech dnes budovaného náměstí), dosud není hotová, chybí patro s řádným zázemím. Šatna a nevelká „společenská“ místnost sice je, ale větší schůze či akce se musí odehrávat v zadním traktu garáží, od techniky odděleném jen tlustým závěsem. I ten dorost by si zasloužil nějakou klubovnu, když zatím hřiště není. Ale samozřejmě napřed musí být to, co musí. Slovy pana velitele: „My jsme šli druhou stranou než většina ostatních, my jsme si nejdřív udělali podlahy v garážích, pak jsme garáže zateplili, předělali jsme stoosmačtyřicítku, vyměnili jsme klasickou Avii za kontejnerovou, dali jsme pryč ARO, dostali jsme Felicii a pak jsme požádali o dotaci na nový auto. Takže než přišlo nový auto, tak jsme vyměnili komplet celou techniku. Uvidíme, jak to dál všechno bude, teď jsme drobíček s tím autem zavázaný městu, tak chvilku nebudem zlobit...“

V minulém čísle vyprávěli hasiči z Blovic o hrdosti a úctě ke svému praporu. Tu by v Kaznějově měli taky, bohužel je jim to prozatím odepřeno. Mívali prapor, mívali, na jedné jeho straně byl datum založení a svatý Florián, na druhé svatá Barbora. Ta proto, že z jedné strany Kaznějova jsou doly na uhlí a z druhé na kaolín. Jenže v sedmdesátých letech minulého století tehdejší vrchnost nařídila a prapor putoval do muzea v nedaleké Mariánské Týnici. Od té doby se po něm slehla zem. A na nový pochopitelně nejsou peníze, to není žádná levná záležitost. Stále ale není vše ztraceno. V muzeu jsou prý ještě tři komnaty zarovnané různými exponáty až ke stropu. Takže je dost možné, že tam ten prapor někde je, jenom je otázkou let, než se tím vším muzeum prokouše. Jenom aby se tím praporem, pokud je tam opravdu, dřív neprokousaly myši...

Zatím jsou v Kaznějově právem hrdí na svou „Erenu“. Praga RN AS 16, sehnali ji v roce 2004. Viděl jsem to na fotkách, co mi kronikář Láďa ukazoval – hotová troska. Rám s koly a kusem kabiny, navíc ještě nabouraný a zbytek včetně motoru rozházený okolo. Chlapi to pak skládali prakticky celé znovu. Ale už v r. 2007 jela Erenka po vlastní ose na sraz do Litoměřic. „Vyhejbali jsme se hlavním cestám, takže Litoměřice a zpátky jsme najeli 400 kilometrů a našli jsme v republice dva kopce, které mají 16 % klesání a stoupání! Jediná závada, která na Ereně byla, že ráno ušlo jedno kolo. Od té doby jezdí. Má samozřejmě své mouchy, pokaždé se něco vyskytne, ale zase se to dá dohromady a už je to prostě historická součást našeho sboru...,“ vzpomínali pánové.

Což o to, podobných Eren jezdí po republice poměrně hodně, ale jen podobných. Ta kaznějovská je jedním z několika prototypů prodloužené verze – praskaly rámy, tak roku 1953 začala sériová výroba pouze verze kratší. Navíc i lak je původní - díky tomu, že auto bylo nabourané a schované ve stodole, nedošlo v šedesátých letech k jeho přestříkání na červeno. A ke všemu jsem se dozvěděl, jak vozidlo přišlo ke svému jménu. Pro neznalce jako jsem já – písmena RN v názvu skutečně znamenají „rychlý nákladní“! Stroj dosahoval rychlosti až 50 kilometrů za hodinu... Bohužel, během večerní oslavy přijetí „nového člena sboru“, cisterny Tatra, jsem se věnoval spíše fotoaparátu a taky kytaře – kaznějovští mají vlastní country kapelu, se kterou jsem si s chutí zahrál. A tak spousta historie i historek zůstala nezaznamenána.

Paměť lidská bývá děravá a ráno jsem si tudíž nevzpomněl na všechno, na co jsem se ještě zeptat chtěl... A co to bylo s tou Spartakiádou? Inu, pánové mi večer utvořili pelíšek z několika spacáků a skládacího lehátka, zvaného spartakiádní. Ráno mě probudil čilý ruch za okolními dveřmi a já usoudil, že je na čase vstávat. Posadil jsem se tedy, leč vetché plátno lehátka prasklo podél i napříč a já v tu ránu seděl na betóně uvězněn v konstrukci. Pracně jsem pak chlapům vysvětloval, že škoda nevznikla následkem divoké noci, ale zchátralostí tkaniny spartakiádního lehátka, jelikož poslední Spartakiáda byla už hodně, hodně dávno...

text i foto Petr Bublák

Chcete o kaznějovských hasičích vědět víc? Navštivte jejich webové stránky: sdhkaznejov.cz